Americká Pandořina skříňka

„Jsme absolutně zajedno v názoru, že v 21. století nemůžeme nečinně stát a dopustit, aby se v Evropě překreslovaly hranice pod hlavněmi pušek,“ zdůraznil šéf Bílého domu. Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/obama-a-merkelova-jednali-o-ukrajine-dbz-/zahranicni.aspx?c=A150209_183328_zahranicni_jj

Ve středu 24. března 1999 večer zahájily vzdušné síly NATO údery na srbské cíle. Došlo tím k přepadení suverénního evropského státu ze strany západních mocností, pod záminkou „humanitárních důvodů“ Stalo se tak po několikaměsíčním nátlaku OSN, která spory mezi Srby a kosovskými Albánci tehdy promptně označila za „porušování lidských práv“, ze strany srbského národa. Pro pořádek podotýkám, že si samozřejmě nemyslím, že by ze strany Srbů bylo všechno v pořádku. Ba naopak. Co se týče brutality bojů, zacházení se zajatci a represemi vůči civilnímu obyvatelstvu, jedna strana nemohla nic vyčítat druhé. Zaráží však postoj, který k této kauze zaujal svět pod taktovkou Washingtonu.

Je velmi jednoduché označit Srby za prapůvodce celé krize a následné války. Původními napadenými nebyli totiž Albánci, nýbrž sami Srbové, kteří se oprávněně bránili vůči albánským separatistickým snahám a reagovali na akce teroristů z UCK. Masakry páchané Srby na kosovských Albáncích jsou samozřejmě faktem a jsou odsouzeníhodné. Nabízí se však několik otázek. Bylo kvůli tomu opravdu nutné napadnout suverénní stát, kobercově bombardovat srbské cíle (nezřídka byly též cílem i srbské nemocnice a jiné civilní objekty), představovala kosovská krize „dostatečný“ důvod k tomu, aby kvůli jejímu vyřešení zemřely tisíce nevinných lidí? Byly činy páchané Srby skutečně takovým důvodem pro vojenskou invazi a když už se NATO k ní odhodlalo, nemělo zakročit též proti kosovským Albáncům, na jejichž straně působily očividně teroristické organizace jako třeba zmíněná UCK? Ano, ta UCK která byla mimo jiné podezřívána z napojení na Al-Kajdu.

Hlavním iniciátorem útoku na Jugoslávii byly Spojené státy s Billem Clintonem v čele, které se stylizovaly do role vrchního žalobce a „ochránce utlačovaných“. Mimo Clintona patřila mezi horlivé zastánce „humanitárního bombardování“ patřila například tehdejší ministryně zahraničí USA Albrightová. Zajímavé je, že USA prosadily útok i přes odpor Rady bezpečnosti OSN. Byla rozpoutána obrovská světová mediální kampaň, která vykreslovala srbský národ, jeho politické vůdce a ozbrojené složky jako největší stvůry současnosti, srovnatelné pomalu s nacisty. Televizní stanice pořád dokola vysílaly dojemné záběry silnic zaplněných prchajícími kosovskými Albánci, které byly doplněny komentáři o „novodobé genocidě“ a „velkém exodu způsobeném národnostním útlakem ze strany srbské vlády“. Přitom všem jakoby uniklo, že tento strašný exodus nebyl zaviněn Srby, nýbrž chaosem, způsobeným právě americkým bombardováním. Nelze také zapomenout na exprezidenta Havla, který jinak nadšeným humanistou a pacifistou, nyní intervenci v Kosovu nadšeně vítal a podporoval zabíjení lidí, kteří paradoxně ani s případnými masakry na kosovských Albáncích neměli nic společného. V případě Jugoslávie se nedá příliš hovořit o tom, že by se civilní obyvatelstvo podílelo na akcích srbských ozbrojených složek.

Již se však nemluvilo o jiném exodu a jiné genocidě. K půl milionu srbských uprchlíků vyhnaných z Chorvatska a z Bosny se v průběhu roku 1998 připojilo několik set tisíc Srbů uprchlých z Kosova před terorem ze strany tzv. Kosovské osvobozenecké armády (UCK).

Ozvaly se však i hlasy, které vystoupily (více či méně) proti. Kupříkladu Václav Klaus, tehdy ještě coby předseda ODS, označil současný výklad situace v Kosovu, jak je prezentován masmédii, za jednostranný. Představitelé Ruské federace konstatovali, že přepadení suverénního státu v Evropě je koncem řádu nastoleného po 2. světové válce. Rusko označilo útok jako důkaz nedůvěryhodnosti NATO. V Praze demonstrovali lidé před jugoslávským zastupitelstvím, kde jejich mluvčí vyjádřil skutečnost, že v naší republice mnoho lidí nesouhlasí s útokem na Srbsko a že s vděčností pamatujeme, že Srbsko se nezapojilo do mnichovské zrady ani se neúčastnilo přepadení Československa v r. 1968. Projevy solidarity se Srbským národem, či nesouhlasné postoje vůči neférovému a protiprávnímu útoku byly k vidění po celém světe. Nic z toho však neodradilo tehdejší Spojené státy a NATO od jejich záměru.

Bombardování nevojenských objektů v Jugoslávii se stalo pravidlem (rafinérie, elektrárny, továrny vyrábějící čistě civilní zboží...) to vše svádí k dohadům, zda cílem agrese nebyla vojenská mašinérie diktátora Miloševiče, jak tvrdilo NATO, nýbrž spíše Jugoslávie a Srbové, které chtěl Západ srazit na kolena jako národ, aby mohl bez braní ohledů uspořádat Balkán podle svých představ.

Na závěr snad jen jedno. Nelze si také nevšimnout velice zarážejícího postoje mnohých vrcholných světových politiků k válce v Kosovu. Zatímco byli tito lidé (Clinton) nadšenými zastánci úderu v Kosovu a často bombardéry do útoku přímo hnali, o několik let později ti samí kritizovali George Bushe mladšího, za válku v Iráku. Útok proti teroristickému iráckému režimu, jim vadil, zatímco bombardování civilních cílů suverénního evropského státu nikoli. Největším vtipem potom je kritika Bushe staršího za útok na Irák přes odmítavé stanovisko OSN ze strany lidí, kteří několik let předtím udělali (či podporovali) to samé v Jugoslávii.

Tato válka přinesla mnoho zlé krve, nenávisti a rozkolů mezi lidmi. Ještě více se však po jejím skončení vyrojilo otazníků. Za její jediný jasný výsledek lze považovat snad je to, že se Kosovo prakticky vyčistilo od Srbů. Proti těm zde totiž po válce začala vlna teroru, násilí a vyhánění ze strany kosovských Albánců. Toho už si však NATO nevšímalo. Jako ironie v této souvislosti potom zní výrok tehdejšího mluvčího NATO, Jamieho Shea : "Chceme multietnické a demokratické Kosovo! Žádáme stažení jugoslávských a srbských jednotek z Kosova, ukončení etnických čistek a návrat uprchlíků pod ochranou mezinárodních jednotek." Celá „multietnicita“, ke které bylo zapotřebí tisíce tun bomb dopadla tak, že za podpory Západu byli Srbové vyhnáni ze svých domovů. Dokonalá repatriace, za kterou jejím iniciátorům většina lidu tlaskala y vynášela do nebes coby „mírotvůrce“. A co dodat k tolikrát slýchanému obratu ohledně „války ve jménu lidských hodnot“ ? Copak se pro „lidskost“ házejí bomby?

Jugoslávská vláda souhlasila s mezinárodní správou Kosova za podmínky, že územní celistvost Jugoslávie zůstane netknuta a Kosovu bude nabídnuta "podstatná autonomie a smysluplná samospráva", jak to zní v resoluci OSN č. 1 244. K jasnému porušení této rezoluce dochází po méně než devíti letech od jejího sepsání v době míru, v Evropě a ze strany rozvinutých států. Tedy došlo by. Zatím málo publikovaným faktem je, že jízdní řád nezávislosti, tzv. Ahtisaariho plán, nebyl přijat Radou bezpečnosti OSN, a o to méně jeho vykonavatelé z evropské mise EULEX.