Zákulisní čachry kolem filmu Uloupené Kosovo,aneb...

běží nám mráz po zádech z vědomí podlosti a zrady,proto to chce tutlat. Hodinový dokument o historii a současnosti vyhánění Srbů a dalších nealbánských etnik z jihosrbských provincií Kosovo a Metochie byl od roku 2004 postupně natáčen Václavem Dvořákem jako autorský film. Je v něm použito značné množství archivních filmových materiálů, která občanskému sdružení Nezávislá média poskytla srbská veřejnoprávní společnost Radio i Televizija Srbije (RTS). Na základě tohoto daru Česká televize a Radio i Televizija Srbije podepsaly na začátku roku 2008 dohodu o vzájemné reciproční výměně těchto materiálů. Potud by bylo vše v pořádku.

Oj, Kosovo, Kosovo

Ale ...

Film o Kosovu (tehdy ještě s pracovním názvem "Jak Evropa přichází o Kosovo" byl nabídnut České televizi v roce 2004. Centrum dokumentaristiky a publicistiky České televize v té době o téma Kosova neprojevilo zájem a to i přes to, že na Kosovu proběhl masivní organizovaný pogrom na nealbánské obyvatelstvo a věc byla celosvětově diskutována. Tehdy Centrum dokumentaristika a publicistiky vedla paní Alena Müllerová.

Podruhé bylo téma Kosova nabídnuto ČT v roce 2006. Nakonec po intervenci pana generálního ředitele ČT se podařilo získat od ČT dramaturga, který se projektu věnoval.

Ale...

S příchodem nové programové ředitelky paní Kateřiny Fričové bylo na podzim 2007 rozhodnuto, že projekt "Kosovo" bude realizován, a sice odvysíláním hodinového dokumentu i když dramaturgie i realizační štáb navrhovaly vzhledem k množství materiálu a závažnosti tématiky hodinové díly dva.

Film "Uloupené Kosovo" byl dramaturgicky veden redaktorem České televize Martinem Štollem a připomínkován předním českým balkanologem doc. Janem Pelikánem. Měl být původně odvysílán na podzim 2007, pak z rozhodnutí nové ředitelky programu ČT Kateřiny Fričové byl termín přesunut na březen 2008 (výročí bombardování Jugoslávie letectvy NATO a výročí březnového pogromu v roce 2004). Nakonec se měl vysílat 17.dubna letošního roku v 20,00 hod. na ČT2. Vysílání zastavila šéfdramaturgyně Centra dokumentaristiky ČT paní Darja Macáková a dílo, které již bylo smícháno a otitulkováno, nepustila do schvalovací projekce. Nyní skoro měsíc čekáme na konečné slovo programové ředitelky Kateřiny Fričové. Všechny vysílací termíny, které byly původně plánovány, neplatí.

Občanské sdružení Nezávislá média doufá, že čtyřletá práce jeho štábu nepřijde nazmar a že v České televizi nebudou uplatněny praktiky, kterými žila televize v "normalizační" době minulého režimu. Domníváme se, že veřejnoprávní televize má na obrazovce prostředkovat seriózní výměnu názorů a demokratickou diskusi. Dále se domníváme se, že veřejnoprávní Česká televize nemá propagandisticky sloužit jen jedné straně sporu, tak jak ČT bohužel činila po celou dobu krvavého rozpadu Jugoslávie a dodnes často činí i v jiných závažných politických a společenských tématech. Dále si nepřejeme být svědky manipulací s předkládanými fakty a názory tvůrců ani se zdržováním otevřené výměnu názorů a informací v obě, kdy se tzv. "tvoří velká politika".

Uloupené Kosovo, Člověk v tísni při ČT a festival Jeden svět
Milan Daniel

Česká televize se zjevně dívá na dokumentární film o Kosovu (Uloupené Kosovo, BL 16. dubna 2008) jako na nechtěné nevlastní dítě.. Pohled, obsahující zřejmě objektivní filmový materiál, se samozřejmě nehodí do dramaturgie, která se opírá o přitakávající řemeslnou machu produkující nekonečně popisné seriály, soutěže, tlachání, či o projekce amerických filmů.

Co ale vážená společnost Člověk v tísni při České televizi, která každoročně produkuje významný festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět? Proč ta neprojevila zájem o projekci zmíněného dokumentárního filmu v rámci letošní akce?

Člověk v tísni prostě mává svícnem, aby zastřel tmu, která je pod ním. Z hlediska režimu a amerických sponzorů je dobré podporovat organizaci, která ukazuje prstem na figurky některých světových diktátorů, protože ti se tak se svými písničkami dostanou na světla ramp. Člověka v tísni však ani nenapadne ukázat prstem na architekta války, která zmařila životy statisíců lidí a ukázat zločinnou podstatu války v Iráku. Stejně tak se nehodí dráždit „demokraticky zvoleného“ politika tím, že dáme najevo názor, že porušil mezinárodní právo, uloupil demokratické zemi část jejího území a zločince, kteří ho reprezentují povýšil na své kamarády.

Jeden svět je prostě mimikry pro něco jiného – svět, ve kterém obhajujeme politiku těch, kteří nám sypou (něco lehce kritického občas pustíme, aby se neřeklo), a tvrdě odsuzujeme jak ty, kteří si to objektivně zaslouží, tak jedním dechem i ty, již nám nejsou po vůli.

Jeden svět se důsledně vyhýbá tomu, aby se vyslovil k české realitě. Lidská práva v ní redukoval na práva sociálně slabých – podle společnosti však není v tísni člověk, který si demokraticky zvolil reprezentanty, již si potom svévolně dělají co je napadne, kteří zvysoka kašlou na své voliče. Tu v otázce Kosova, tu v otázce radaru. Takový člověk může být podle Člověka v tísni rád, že žije v demokratické společnosti, která s diktaturou nemá nic společného.

Soubor s filmem si můžete stáhnout: Uloupene-Kosovo.avi (733 M)

Máme před očima fotografie z nedávných pražských demonstrací proti uznání tzv. samostatného Kosova Vládou České republiky. Na transparentech jsou nápisy "Mnichov 1938" a "Kosovo 2008". Poselství z transparentů je jasné: " nedělejte nám to, co jste kdysi sami zažili, nezraďte nás, my jsme vás nikdy nezradili". Ano, naši otcové a dědové museli prožít martyrium bezmoci, poznání falše tzv. spojenců a museli se vyrovnávat s údělem obětních beránků, obětovaných pro klid Evropy tváří v tvář "tehdejší realitě". V té době, kdy jsme byli hozeni tehdejšími mocnostmi přes palubu evropské lodě, hlásili se v Bělehradě desítky tisíc srbských dobrovolníků, odhodlaných bránit integritu a suverenitu naší země. Nyní nastal čas k oplátce za nabídnutou krev. Nejprve poněkud kolísáme. V prvních okamžicích zcela otupěle hodláme potvrdit "současnou realitu" v Srbsku. Musíme přece respektovat názory dnešních mocností a zřetelně přitakat, když už jsme s nimi na té jedné evropské lodi. Pak na chvíli jakoby se nám rozjasnil rozum, poznáváme, že podříznout důvěřivého beránka není jen tak. Poprava se odkládá. Nakonec však tupost, malost a duch lokajství v nás přece jenom vítězí. Odplácíme. Odplácíme hanebnou zradou přítele. My, zrádcové, synové kdysi zrazených otců...

Zde můžete číst doklad o naší hambě.

Že se nám takové čtení nelíbí? Že s tím nemáme nic společného? Že to ne my, ale oni, naše vláda? To přece jen děti v první třídě se vymlouvají : "sím, já u toho tehdy nebyl...". Podívejme se na to očima kteréhokoliv Srba z kterékoliv enklávy na Kosovu a Metochiji. Ani z Bělehradu není od včerejšího odpoledne vidět žádný plot mezi naším národem a jeho vládou. Jistě, můžeme být zaskočeni hloubkou ubohosti, jakou se naše vláda diskvalifikovala z relevantní zahraniční politiky. Ve světle prohlášení pana premiéra o tom, že pan ministr zahraničí bude, kromě navázání diplomatických vztahů s Kosovem, také dohlížet na dodržování práv menšin v novém kosovském státě, můžeme samozřejmě také spekulovat o tom, jestli vláda byla v té době při smyslech a jestli by nebylo třeba ji prohlásit za mentálně nezpůsobilou. Ale tak jako tak, toto zaskočení může mít pouze omezené časové limity. A pak?