Češi o pogromu "na vlastní oči"
"Zničili nám všechno uvnitř včetně našeho komunikačního centra, a pak postavili před budovou obrovskou hranici a zapálili ji. Poté jejich pozornost upoutal srbský hřbitov. Albánci poráželi náhrobní kameny, vykopávali rakve a rozhazovali z nich kosti," řekl český kapitán Jindřich Pleschner. "Nikdy jsem nic podobného neviděl."
"Naši chlapci shromažďovali srbské rodiny, vytahovali je ze sklepů a hořících domů, zachraňujíce jejich životy." "Bránili jsme pravoslavný kostel v Podujevu proti davu 500ti Albánců, ale byla jich příliš velká přesila. Když se prolomili zdí kolem kostela, dostali jsme rozkaz k ústupu." "Obyvatelé jsou vzájemně ve válce; používají, co můžou - železné tyče, pušky, pistole i granáty. V srbských enklávách kosovští Albánci ničí majetek, zapalují domy, chytají lidi a linčují je. Srbové se pokoušejí bránit a my se snažíme obě skupiny držet od sebe."
Na začátku roku 2001 byl svět vyburcován zprávou, že afghánský taliban zničil obrovské sochy Buddhy - jedinečné památky dávné kultury. Toto téma se objevilo na prvních stránkách nejznámějších novin a ve zprávách největších televizních stanic. Při tom zůstala prakticky bez povšimnutí jiná tragédie, která začala o trochu dříve a pokračuje dosud - ničení kosovských křesťanských monastýrů (klášterů) a chrámů.
Nestalo se to v nějaké daleké zemi, kde neomezeně vládl taliban, - ukřižování Kosova se dělo uprostřed Evropy, před očima mírových misí, které sem přijely z nejrozvinutějších zemí. To, co albánští extrémisté nestihli "dodělat" v době druhé světové války, dokončili dnes. Podle údajů Srbské pravoslavné církve bylo za posledních pět let v Kosovu a Metochii zničeno přibližně 150 chrámů a monastýrů (klášterů), které byly v tomto kraji, nazývaném kolébkou srbského pravoslaví.
Byly zničeny nejenom památky či sakrální objekty - pohaněna byla duše celého národa s bohatými tradicemi a skvělou historií, národa, jenž spolu s jinými osvobodil Evropu od fašismu a přinesl při tom na oltář vítězství asi milión životů svých lidí.
Dnes se Kosovo - jak uznávají mnozí experti - proměnilo na semeniště celoevropského terorismu a tranzitní cesta (překladiště) pro obchodníky s drogami. O minulosti této země mlčky svědčí jen nemnohé chrámy, které ještě zůstaly nedotčeny, a ruiny těch chrámů, které neměly to štěstí přečkat nové barbarské časy začátku 21. století.
Níže je předložena malá galerie kosovských chrámů - jaké byly před zbořením a v co se změnily dnes. Snad tyto záběry lépe než nejvýmluvnější zpravodaj vypoví něco o tragédii jednoho z čelných evropských národů, která se podivným způsobem ocitla mimo zájem světových médií.
Malá galerie
1. Chrám přesvaté Bohorodice ve vsi Mušutište
Postaven v r. 1315 vládcem Dragoslavem. Fresky se zobrazením svatých pocházející z let 1316-1320 byly zařazeny k vrcholu srbského malířství epochy Paleologů (první čtvrtina 14. stol.). V oltáři bylo unikátní zobrazení jihoslovanského misionáře sv. Klimenta Ochridského (jeden z pěti předních žáků sv. Metoděje Moravského, který po vyhnání učedníků sv. Cyrila a Metoděje z Velké Moravy působil u jižních Slovanů)V kompozici severní a západní stěny byly umístěny fresky svatých žen myronosic, vojáků Theodora Tyronského a Theodora Stratelata (prvokřesťanští svatí), andělů, sv. Pantelejmona. Ikony Krista a Matky Boží byly datovány k r. 1603.
2. Monastýr (klášter) sv. Marka Korišského
Středověký monastýr na skále na řekou Koriša. Byla zde zvonice se dvěma zvony. V monastýru byla významná knihovna.
3. Monastýr sv. archanděla Gabriela v Binače (u Vitiny)
Monastýr sv. archanděla Gabriela ze 14. století, který byl znám jako "Binač". Postaven byl u pramenů řeky Sušica. V monastýrském chrámu byly dvě vrstvy výmalby. Součástí pozdější vrstvy fresek (16. stol.) bylo zobrazení biskupů sloužících svatou liturgii. V r. 1867 v tomto monastýru Albánci podřezali kněze, poté místo zpustlo. Na začátku 20. stol. byl monastýr obnoven. V chrámu byly opatrovány bohoslužebné nádoby ze 14. století.
4. Monastýr Devič
Devičský monastýr poblíž obce Drenica (na jih od města Srbica). Chrám Uvedení přesv. Bohorodice zbudoval v 15. století srbský vládce Džurdž Brankovič poté, co se mu uzdravila dcera. Monastýr byl nazván na památku této události (devič - devica, panna). Monastýrský chrám byl postaven na místě staršího chrámu, vybudované prvním dobrodincem monastýru sv. Joannikiem. V r. 1941 za italské okupace Kosova, byly čtyři chrámy a příbytky mnichů vydrancovány a pobořeny albánskými nacisty. Monastýr měl kdysi svou opisovací dílnu byla bohatá sbírka rukopisů i tištěných knih. Při vypálení monastýru v r. 1941 shořely všechny staré knihy i ikonostas se starobylými i novými ikonami. Fresky byly datovány k 15. století.
5. Chrám Zvěstování přesv. Bohorodice v Dolace
V jeho budovách se uchovaly dvě vrstvy maleb. Mladší byla datována k r. 1620, starší (pod ní) ke konci 14. stol. Fragmenty starších fresek se vyznačovaly krásnou kresbou a bohatou květovým dekorem. Stejnými kvalitami byly obdařeny i některé z pozdnějších fresek ze 17. stol. Má se zato, že chrám byl postaven čtyři roky před známou bitvou na Kosovském poli (r. 1389). Z chrámu v Dolace pocházejí cenné rukopisy, mezi nimi Evangeliář ze 14.-15. století.
6. Chrám sv. Mikuláše
Chrám sv. Nikolaje byl postaven v 16. stol. v obci Slovinje poblíž Lipljan; v 19. stol. byl pobořen a opět zrestaurován v r. 1996.
7. Chrám sv. apoštolů Petra a Pavla
Chrám zbudován krátce před začátkem druhé světové války ve městě Suva Reka. Vedle chrámu stála zvonice.
8. Chrám sv. Trojice
Chrám vybudován šest let před operací NATO v Jugoslávii v obci Petrič, což je na cestě z Peče do Prištiny.
9. Hlavní chrám (katedrála) sv. Trojice
Stavba toho chrámu - jednoho z nejkrásnějších v Kosovu - byla zakončena v r. 1999 ve městě Džakovica. Chrám byl vybudován na základech předchozího pětikupolového pamětního chrámu, který byl zamýšlen jako mauzoleum pro pohřeb vojáků zabitých a zesnulých hladem a zimou ve válkách 1912 - 1918. Pamětní chrám zbořili komunisté v r. 1949 v den památky sv. Sávvy, národního světce, nebeského ochránce Srbska. Padesát let poté postihl nový chrám, postavený na témže místě, stejný osud.
10. Chrám sv. Eliáše
Chrám ve vsi Žerga, poblíž Gnilane. Postaven byl v r. 1931.
11. Chrám sv. léčitelů Kosmy a Damiána
Prastarý chrám v obci Novake, blízko města Prizren. Restaurován byl v r. 1991.
12. Monastýr v Zočiste a chrám Kosmy a Damiána
Středověký monastýr (klášter), 5 km na jih od Orachovaca. Mezi zachovanými freskami byly některé z 12.-14. stol. V monastýru se nacházela významná sbírka ikon, knih a kalichů pro přijímání.
13. Chrám sv. Jana
Jeden z nově postavených chrámů stál nedaleko obce Grmovo, 4 km na západ od Vitiny.
14. Chrám sv. Lazara
Zbudovaný v obci Piskote, nedaleko města Džakovica v r. 1994 podle projektu srbského architekta Ljubiša Foliča.
15. Monastýr sv. archanděla
Vystavěn v 14. století.
16. Katedrální chrám
Postaven v Prezrene v 19. století.
17. Chrám svatého Spasitele
Pochází ze 14. století.
18. Budova eparchiální (diecézní) správy v Prizrenu
Monastýr sv. Trojice
Zničen kosovskými Albánci v červenci 1999. Stál poblíž Suva Reka. O jeho založení nejsou přesné záznamy. Ví se jen, že stával už před rokem 1465. Monastýru patřila vysoce hodnotná sbírka rukopisných knih z období od 15. do 18. stol. V době turecké okupace byl monastýr několikrát pobořen. V roce 1829 uzavřen, v r. 1837 opět otevřen. V letech 1968-1985 byl sousedními Albánci poškozován, a mnišky byly persekuovány, ale nikdy nebyli Albánci konfrontováni se zákonem. Mnišky se zde věnovaly malování ikon. Monastýr se stal cílem Albánců ihned po válce 1998-99. Mnišky byly donuceny opustit monastýr ihned poté, co se zde rozmístily jednotky KFOR, kvůli bezprostřednímu nebezpečí ze strany teroristů z UCK (Kosovská osvobozenecká armáda). Byly evakuovány do monastýru sv. Mikuláše v Konculu, v severním Kosovu. Mezitím extrémisté monastýr zdemolovali, chrám vyhodili do povětří (v prvních červencových dnech 1999. Místní Albánci též vyhnali všechny Srby ze sousedních vesnic (Mušutište) a zbořili jejich chrámy a svatá místa, včetně starobylého chrámu přesvaté Bohorodice z r. 1315 .
Suma sumárum:
Po ukončení bombardování NATO v r. 1999, vstoupila v platnost rezoluce Rady bezpečnosti (RB) OSN 1244, která deklarovala plné zachování integrity a suverenity Jugoslávie (FRJ) v souvislosti s Kosovem a žádala rozpuštění a odzbrojení UÇK, garanci bezpečného návratu všech uprchlíků, Albánců i nealbánců, zajištění bezpečnosti všech menšin na Kosmetu, kosovské soudnictví podle zákonů Jugoslávie, pokud nebylo protialbánské. Pořádek a mír mezi etniky měly udržovat převážně NATO jednotky (KFOR), pod praporem OSN. Vysokým představitelem OSN (UNMIK, United Nations Mission in Kosovo) se stal Bernard Kouchner, který vůbec nedbal na dodržování rezoluce 1244, ostře vystupoval proti Srbům. KFOR neudržel na uzdě od UÇK podněcovanou albánskou chátru. Došlo k rozsáhlé vandalizaci srbských památek i majetků, k ničení klášterů i chrámů, řada z nich z XIII.-XIV.století (zlikvidováno přes 140 pravoslavných chrámů). Bylo zničeno na 2,000.000 srbských knih, vyloupeno, vypáleno, pobořeno na 40.000 srbských i romských domů, množily se únosy a vraždy srbského, romského i jiných etnik, jejichž zbytky (100-150.000) zůstaly v různých ghettech, bez možnosti normálního zásobování, zaměstnání, školní docházky, zdravotní péče. Jejich pohyb mimo ghett je možný jen za ochrany KFORu. Počet zničených a poškozených sakrálních památek dosáhl jednoho sta. Projugoslávští Albánci, pokud včas neuprchli do Srbska, byli zahubeni.
Neschopnost KFORu udržet pořádek ukázaly krvavé události během kosovské "křišťálové noci" 17.-18.března 2004, kdy albánská chátra organizovaně na mnoha místech přepadla, vyplenila, a jinak zničila řadu srbských sakrálních památek (téměř 40 klášterů a chrámů), vyhnala tisíce Srbů, Černohorců a Romů z jejich obydlí, která byla zničena, aby se neměli kam vrátit. Velmi zbaběle se zachovaly německé jednotky KFOR kolem Prizrenu, které nechaly chátru zničit všechno srbské, co ani Turci nedokázali během staletí. Prizren byl zcela "etnicky očištěn" od Srbů. Zabito bylo za "Křišťálové noci" kolem 30 Srbů a Romů, stovky byly zraněny. Česko-slovenská jednotka KFORu napadané statečně bránila.
Ještě jedna zajímavost - málo se vzpomíná na "krach" státu Albánie na začátku 90. let. Údajně stál na počátku toho pád nějaké loterie. Průvodním jevem bylo ohromné rabování vojenských skladů této nejmilitarizovanější země Evropy. Tehdy jsme ještě netušili (je to můj dohad) že tyto zbraně budou proudit do Jugoslávie a pravděpodobně se stanou základem materiálové podpory pro příští balkánské války či Albánce v Kosovu.
