První prohra na Kosově poli byla roku 1389. Následovala dlouhá doba tureckého jařma, v němž církev obstála a uhájila svou existenci, ba upevnila své vnitřní síly. A tak se tato prohra nakonec obrátila ve vítězství duchovní síly pravoslaví nad islámem. K čemu povede dnešní druhá prohra? Podle reakce Srbů, kteří se v drtivé národní většině neobrátili především k použití síly ale k modlitbě, se zdá, že není všechno ztraceno...
Turecká eskorta je připravena poskytnout ochranu navštěvníkům monastýru na začátku 20. století. V průběhu 19. stol. a začátkem 20. stol. dosáhl teror místních albánských klanů takových rozměrů, že bylo nemožné cestovat bez ozbrojeného doprovodu.
Dnes: cestování pouze za doprovodu italských vojenských vozidel. Po kosovské válce 1998-99 je pro mnichy a srbské návštěvníky monastýru nemožné svobodně cestovat mimo monastýr. Pouze při vojenském doprovodu KFOR je možno monastýr navštívit či opustit.
2. světová válka. Kosovští Albánci se připojují k nacistům v perzekucích Slovanů. Nacistická slavnost, Peč, 1944
Albánští nacisté byli zvláště brutální vůči srbskému pravoslavnému duchovenstvu. Vražda pravoslavného kněze v Děviči. (2. světová válka)
Italští nacističtí důstojníci a jejich albánští spojenci na přehlídce při okupaci Kosova v r. 1941
V průběhu 2. světové války albánští nacisté zničili mnoho pravoslavných svatyní. Trosky Děvičského ženského monastýru (kláštera). Monašky (jeptišky) obnovily jejich svatyni z trosek po válce.
A tak vypadá Děvičský monastýr dnes po padesáti letech - opět zničen Albánci, tentokrát však za asistence evropských mírotvůrců...
Etničtí Albánci ničili všechny křesťanské svatyně v Prizreni, a při tom 3800 německých vojáků stálo, dívalo se a dělalo si fotografie. Tato AP fotografie ukazuje kosovského Albánce močícího ve vchodu do prizrenské katedrály sv. Jiří. Biskup Artemij dostal písemnou záruku, že němečtí vojáci budou tuto katedrálu ochraňovat.
Pohled z vrtulníku na srbský kostel Svaté Panny Marie v Djakovici (19. století) (zbyla žlutá zeď z 19. stol.), zničený kosovským albánským davem. Narozdíl od německých sil KFOR, které ve své oblasti svatá místa nechránily, několik italských parašutistů statečně bránilo chrám před davem. V poslední chvíli se zachránily z demolovaného domu čtyři srbské stařenky, které žily ve farním domě (ruiny vpravo). Podle svědectví vojáků i srbských žen byli parašutisté napadnuti více než tisícovkou albánských muslimů ozbrojených samopaly, ručními granáty, Molotovovými koktejly a kovovými tyčemi. Několik vojáků bylo při útoky zraněno. Byli evakuováni v poslední chvíli, kdy chrám začal hořet. Poté, co chrám celý shořel, kosovští Albánci na místo vjeli s buldozerem a ruiny srovnali se zemí. Cenný ikonostas s desítkami ikon a sv. ostatků kompletně shořel. Nikdo se oheň nepokusil uhasit. Dav se celou noc veselil a ráno 18. března, když byla pořízena tato fotografie, albánští muži, ženy a děti přišli opět na místo vyplenit trosky a získat zbylé cennosti.
Jenže uhájení Kosova, země tak důležité a památné pro slovanské Pravoslaví, země, která je celá jednou velkou drahocennou křesťanskou relikvií (vždyť zde můžeme líbat i půdu jako křesťanskou svátost), se nám vymodlit nepodařilo. Kde je ta duchovní síla, která dříve dokázala bránit pravoslavné svatyně, zahnat krvežíznivé Mongoly?, jen za pomoci sudlic a zemědělského nářadí obrátit na útěk papežovy oplechované křižáky?, vyhnat z Rusi Napoleonovy Západoevropany a hnát Francouze a jejich spojence přes celou Evropu až k Paříži?, či vypráskat Turka z Balkánu, z Řecka, z Athosu (odkud turecké okupanty podle Athonského pateriku vymetla koštětem jako smetí sama přesv. Bohorodice)? A jestli už nedokážeme svým duchovním životem zápolit se současným světem, pak je jasné, že již brzy neobstojíme tam, kde zatím ještě jsme, a budeme utíkat. A nejen z Kosova.
Jestliže zapomenu na tebe Kosovo, Jeruzaléme můj, nechť zapomene na mne pravice má!
vl. Atanasije Jevtić
